Expedition team: Ondřej Nikl, Petr Zedník, Pavel Martínek.
Zatímco všichni normální lidé v létě odjíždí na dovolenou k moři na jih, my jako každý rok míříme na sever. Naším cílem je ostrov Svalbard.
Svalbard je součástí souostroví, které je v Česku známé jako Špicberky.
Špicberky se nachází v polární oblasti a naším cílem je objet převážnou část Is fjordu a některé fjordy přilehlé. Is fjord je vzdálen zhruba 1300 km od severního pólu a je přímo otevřen na Grónské moře. Na celých Špicberkách je pouze 50 km silnic a žije zde asi 2700 stálých obyvatel, zhruba ve stejném počtu zde žijí lední medvědi. Lidé se zde živí hlavně turizmem, lovem, těžbou uhlí nebo obchodem. Medvědi se živí hlavně tuleni, ale nepohrdnou ani turistou. Na ostrovech proto není dovoleno pohybovat se beze zbraně, a tak ve městě běžně potkáte mládež na vyjížďce na kole v plné zbroji. Nejrozšířenější zbraní je zde kulovnice a naše půjčená zbraň je z roku 1938.
V hlavním městě Longyearbienu trávíme pouze čas nutný na vyřízení všech formalit a jakmile je vše zařízeno a připraveno vyrážíme na moře. Vyjíždíme za stálé mlhy, která sedí tak nízko, že na ostrovním letišti není možné přistát a letiště zůstává zavřené 2 dny. Na oplátku za špatný výhled nám alespoň fouká vítr do zad a tak nám značně usnadňuje první, aklimatizační den pádlování. Příroda je k nám vstřícná a hned v prvních kilometrech vidíme soby, tuleně, mrože, papuchálky a jiné mořské živočichy. Vypadá to jako by ptáci pozorovali nás a ne my je, zřejmě moc lidí nepotkávají a tak nás okukují hodně z blízka, máme je tak jako na dlani. Je červenec, tedy léto a nám zalézá mráz za nehty. Počasí ale i krajina se mění každým okamžikem a vypadá to, jako by Vás někdo roztočil na kolotoči, ani nestíháte všechny změny zaznamenat. Vítr fouká zleva, z prava, zezadu i ze předu, za chvíli vichřice, zataženo, polojasno, ostré slunce. Krajina se střídá stejnou rychlostí, pláže, skály, hory, ledovce a to je pořád jenom jeden den. Stále máme dost práce, když nepádlujeme, sbíráme dříví na oheň nebo vaříme, voda je tak studená, že pít se dá jenom čaj. Vaříme na dřívkovém vařiči od našeho dlouholetého partnera ALB Forming a celou expedici zvládáme bez plynu, benzínu, tedy absolutně ekologicky.
Další dny plynou většinou v úplně stejném stylu. Ráno snídaně, v 10 hodin do kajaku a okolo 13 hodiny oběd, po obědě delší pauza s vařením čaje. Na odpolední pádlování člověk nemusí příliš spěchat, protože slunce je zde velmi vysoko a i v noci nám do spacáku svítí z pořádné výšky. S pádlováním končíme většinou okolo 19 hod, ale také se stává, že kvůli nemožnosti přistání pádlujeme ještě ve 22 hodin.
Nejvíc sil nám paradoxně neubírá pádlování, ale noční medvědí hlídky. Střídáme se po třech hodinách a první začíná vždy ve 22 hodin a poslední končí v 7 hodin ráno. To znamená, že když se Vám podaří usnout okamžitě, máte na vyspání 6 hodin, ale v případě prostřední hlídky s usínáním na dvakrát je času na spánek opravdu málo. Každý večer si pro sebe říkám, dneska mám tu nejhorší hlídku, protože začínám. Druhý den si říkám, dnes mám tu nejhorší prostřední hlídku. No a v dalším dni mám zase tu nejhorší hlídku, tedy ranní. Po 6 dnech večer přistáváme u lovecké chaty a chata je otevřená, no hurá. Do chaty se medvěd nedostane a tak můžeme spát všichni celých 8 hodin. Na ten slastný pocit nepřerušovaného spánku asi nikdy nezapomenu a ještě dnes, když večer ulehám do postele, děkuji všem bohům za klidný a dlouhý spánek.
Jak se tak pomalu přibližujeme po druhém břehu Is fjordu k místu startu, je všem stále jasnější, že budeme muset fjord přepádlovat. Neodkladnost tohoto přejezdu vnáší mezi členy jistý neklid, přeci jenom je to pro Pavla i Petra první přejezd v životě a to navíc v polární oblasti a ještě k tomu 22 km! Dva dny pádlování k místu přejezdu nás provází vichřice a vlny. Za těchto podmínek se fjord přepádlovat nedá. Nevím proč, ale kluci se mnou už dva dny nemluví a když něco řeknou, tak třeba, že mají děti nebo že jsou ještě mladí! Přijíždíme na místo startu přejezdu a vichřice nepolevuje, ale právě naopak, sílí! Pro potlačení trudnomyslnosti večer hrajeme karty, nálada je zvláštně uvolněná, asi jako když máte poslední den života a chcete si ho užít.
Ráno je počasí slušné, takže snídáme, balíme, jedeme! Po jednom kilometru se vítr zase zvedá a samozřejmě je to protivítr. Nemluvíme, soustředěně zíráme na bod druhého břehu, který je neskutečně daleko a vůbec se nepřibližuje. Vítr fouká ledový, mám zalezlo za nehty a je mi zima, málo jsem se obléknul! Každá třetí vlna mě praští do obličeje, ale jsem v suchu. Před odjezdem jsem dostal spoustu oblečení a vybavení od HIKA a myslím, že lepší podmínky pro testování jsem si vybrat nemohl, ale o vybavení budu psát až jindy a v jiném článku. Přejezd nakonec zvládneme za 3 h 40 minut. Vzhledem k podmínkám je to skvělý počin. Atmosféra v týmu je najednou skvělá, kluci mají radost, že to ve zdraví přežili a navíc dokázali něco, co v polární oblasti není zcela běžné. Poslední den opět vyřizujeme formality a také nakupujeme suvenýry. V místní skvělé kavárně si užíváme kafe s koblihou a protože máme spoustu času, sedíme a sedíme až do zavíračky! No a to je ve zkratce tak nějak všechno. Pokud Vám připadá můj článek příliš stručný, máte pravdu. Celý příběh si můžete vyslechnout na některé mé přednášce, která bude třeba i ve Vašem městě.
